Tak kudy na to... Tak třeba takhle - začalo září. Klasický začátek, stejně blbý jako bambilion jiných blogů. Tak jinudy. Vojtíka 1. den ve škole. Ani se člověk nenadál, párkrát se otočil,zaletěl 3x k moři, 2x jel sólo a asi 8x se projelli po krásách České republiky a je tu 1. třída a s tím klasické kolečko. Klasické v doslovném významu, ježto po sérii nekonečných informací, ke kterým se člověk dostává jako by to byl národní poklad, a jejichž předání by zabralo tak 33 minuty čistého času, jsme nakonec seznali, že toho mnoho nevíme. Zato bych to mohl opakovat jako papoušek, paní učitelka/asistentka/ekonomka/ředitelka a dosaďte, koho chcete, jsou zkrátka deformováni svým povoláním, ježto každou, opravdu každou informaci, opakovali poctivě tak dlouho, až to nikoho už nezajímalo, ale v hlavě to zůstalo.

Personál naší školy při náležité přípravě na uvítání rodičů a jejich potomků patrně připravoval každý svoji prezentaci bez konzultace se zbytkem personálu, a tak docházelo ke kuriózním situacím, kdy Vám ekonomka školy tvrdí docela opak toho co ředitelka a vzápětí potvrdí třídní učitelka prezentaci ekonomky. No z toho by jeden dostal snad psotník, víte-li, oč jde. Tak nějak jsem proplul těmito kolečky a Vojítk "vplul" do vod poznání, nových informací, vztahů a prostředí úplně přirozeně. Ačkoli si nemyslím, že určité návyky se nedědí, život mi zase ukázal, jak jsem jen těsně - asi tak kilometr - vedle jak ta jedle. Zapomínání věcí na různých místech v různých časech dne je věc čistě náhodná a s mojí osobou nemá vůbec žádnou spojitost. Asi tak žádnou, jakože je slunce na nebi. Tak jen doufám, že to nedojde až k zapomenutým hodinkám, které jsem už nikdy nenašel, nebo ke klíčům na stromě a nasupeným otcem s prutem v ruce, v zádech konče... Do prvního zářijového víkendu počasí přálo a bylo dost pěkně na to, aby Janča uspořádala oslavu Vojtíkových 7. narozenin venku na zahradě.Pojala to ve velkém, a tak nejen že nechyběl nafukovací skákací hrad - k tomu se ještě vrátím - ale byly tu také 2 párty stany. Ó jaká prozíravost Janču oslnila, netuším, avšak banda 8 až 10 dětí (počet jemně kolísal mezi řevem u maminky/tatínka, schovkou v hradu nebo jinde na zahradě), nadělá takový lomoz, až to rvalo sem tam uši. Ocenil jsem tedy velice, že mají vlastní stan na dohled dospělých. V druhém párty stanu se tak nějak sami shromáždili dospělí, popíjíc cokoli nízkoalkoholického, relaxačního pití na nervy. Vracím se zpět ke hradu, který byl v obležení téměř celou dobu. Že je tahle banda dětí ten hrad kompletně zadupat do země, tomu jsem tedy nevěřil, dokud jsem to na vlastní oči neviděl. Něco neuvěřitelného. Po mírném, takřka jemném řevu přítele Janči Honzy, zvící rozuřeného nosorožce, co ho někdo vyrušil u příjemné večeře, se banda děcek uklidnila na tři a půl minuty. Obdivoval jsem jeho výdrž při pacifikování rozverné bandy a byl zvědavý, zda bude zítra normálně mluvit. To jsem nakonec nezjistil.
No, přes Vojtíků velkolepě naplánovaný program, který vlastně ani nebyl, se oslava sunula k večeru a zaslouženému odpočinku Janči a Honzy.V osm hodin se vyhlásil konec a zvonec a unavení jsme se rozešli do svých domovů. Byla to podařená akce, já jsem ponejvíce ocenil skvěle připravené,voňavé, křupavé, šťavnaté malé mini-řízečky, usmažené speciálně na přání Vojtíka od Honzovy maminky - nově získané babičky nebabičky Jitky.

Dále jsme cvičili ranní rutiny - od vstávání počínaje, přes přípravu tašky, odchod do/z družiny až po vybalení a zkontrolování školních úkolů konče. Ranní vstávání je zajímavá věc. Nikdy se neopakuje stejně, i když má dost podobný průběh. Sice mám nařízeny asi tak 4 budíky v různých časech, abychom nezaspali, avšak z nějakého mě neznámého důvodu vstávám v půl 7, ačkoli první dva budíky jsou nastaveny na 6.00 a 6.13. Proč zrovna 13, netuším - není v tom žádná logika, kterou jinak důkladně dodržuji. Následně se snažím jemně vytáhnout Vojtíka, což nemá kýžený efekt, a proto zhruba v 6.38 vyletím jak Vesuv, abych do vteřiny zchladnul. Některé věci se zkrátka dědí, ať chcete nebo ne (že můj drahý táto :)
V momentě, kdy začnu mluvit temně klidným hlasem, Vojtík jasně cití, že tu není další prostor a vyskočí z postele a začne se oblékat do školy. Jenže to už je čas zase někde dále a stále je ho méně. Po poměrně briskní snídani sestávající se výhradně z kukuřičných lupínků a mléka, nastupuje ranní hygiena, balení svačiny do aktovky a hurrráááá, můžeme razit do školy. Teda když si zrovna nechce přidat ještě jiný druh lupínků, protože zrovna dneska má větší hlad. No, řekněte tomu dítěti, že má smůlu a jde se do školy - to nedám, a tak skřípaje vlastníma a částečně už keramickýma zubama poslušně čekám, až to "uklidí do sklepa".
V tomhle momentu, je čas někde na 7.10 a já z hrůzou v oku sleduju tu nepřátelskou ručičku, precizně odměřující vteřiny - tik, tak, tik, tak. Potvora. Nasedáme do auta a já sám sebe neustále uklidňuju, že mám chápavého (ne podle opic, ale duchem) šéfa, a tak do práce vlastně spěchat nemusím. Měním tedy svoje nastavení z řidiče a lá "Schumi" na sporádaně - max 30 km/hod - jedoucího řidiče. Do školy přijíždíme mezi 20. a 30. minutou  sedmé hodiny ranní a po odbavení - znovu ujistění synka, že všechno má - synka, vyrážím vstříc dopravní špičce, ježto přijíždím do Prahy přesně v tu nejméně vhodnou dobu. Je mi to jedno, ježto můj "normální" šéf neřeší nesmyslnou docházku, ale splněné úkoly a hlavně ví, že další týden, kdy je Vojtík u Janči, si všechno nadělám.

Ještě jsme byli s Vojtíkem na Pohádkové noci ve Chvalské Tvrzi, která je nedaleko místa mojí práce. Přicházíme na čas stanovený v pozvánce a spořádaně čekáme ve frontě, abych mohl vesele a s úsměvem zacálovat vstupné. Co by pro ty děti člověk neudělal, že.... Kapacita není zjevně nijak dána, a tak do tvrze šašek pouští vše, co má ruce a nohy a umí aspoň trochu mluvit. Po zaplacení vstupného dostáváme podivnou mapku obřího formátu A5, na kterém jsou zanesena všechna stanoviště, kam máme jít. Je jich asi 10 a jsou to různé pohádkové bytosti od Popelky přes Růženku až po Večernici. Prvních 5 jsme zvládli jakýmsi kouzlem nechtěného, ježto se mi nějak podařilo jít obráceně než šel zbytek lidí. Zajímavé, že se mi to stává celý život. Zvláštní. Ze zbytku se stává fraška mixovaná masovkou chtivých děcek a ještě ambicióznějších rodičů. Za zmínku stojí rytířský výcvik Vojtíka na nádvoří, který se alespoň trochu snažil držet určitou úroveň úkolu. Nakonec byl Vojtík pasován na rytíře Vojtu z Vojtína a pokračovali jsme dále přes koloběžku, házení pingpongovým míčkem až ke zdárnému konci. Po vyzvednutí "pokladu" zbaběle prcháme oba dva pryč, ježto všude stojící řvoucí davy lidí nás zrovna moc neuklidňují.

• Další