23.10.2022 22:13

V pátek na mě vyskočila akce s ASAPem na ferratu ve Slaném. Nu, ježto jsem s nima ještě nikde nebyl, řekl jsem si, že je to dobrý test a na akci se přihlásil. Už velký počet přihlášených lidí - 3, slovy tři lidi, a to včetně dvoučlenného organizačního týmu a mojí maličkosti, mě mělo varovat.
Den D - sobota ráno. Počasí venku odporné - déšť a mlha jak mlíko, vyloženě počasí na ferratu. Dle apky v mobilu by ale od počátku akce ve 13.30 mělo být sice oblačno, ale bez deště a celkem teplo. Podle mapy.cz cesta zabere cca 40 minut, takže ve 12.45 balím batoh s vybavením, bundu proti dešti (který být nemá) a zapomínám na sluneční brýle (které jsou následně třeba). Přístup na ferratu ve Slaném je poměrně dobře ukrytý při výjezdu po staré silnici na Vítov, Luníkov, Ješín a dále... Parkuju a vydávám se podle telefonu na ferratu. První cesta není vždycky ta nejlepší, toto poznání přichází bohužel pozdě. Mezitím stoupám po krkolomné cestě na Slánskou horu, což je poměrně honosné označení pro co dva kroky sluz zpět po bahně, listí nebo kombinací obojího... :D Nahoře mě čeká ale super výhled na Slaný. Pomalu se přibližuju k ferratě a najednou tu je... Super, jsem tu!
Počkat, měli tu být ještě 2 další, kde asi jsou? Tu náhle u mých nohou slyším hlasy a pomalu zahlédnu sem tam helmu. Nakonec jsem se potkal s Pepou a Zbyňdou při jejich prvním výstupu. Cestu dolů neznám, a tak se nechám vést a poznávám terén. Dolů jsme se dostali kombinací skluzů, traversu a přidržováním za okolní stromky a stromy. Dole jsem se oblíkl do úvazku a je tu první návrh dalšího výstupu. Po letmém zhlédnutí přehledu tras se vybrala obtížnost D/E. Inu, proč ne, říkám si, to dám, a Zbyněk se chystá na první stup. Po výrazném nesouhlasu mě a Pepy stran jeho blátem obalených bot, Zbyněk čistí boty a místo "prvolezce" je tak volné. To bere záhy Pepa a v krátké době je poměrně snadno v první třetině ferraty. Dalším jsem já, lezu cca 5 metrů a finito - dál se nemohu hnout, nevidím ani další stup ani záchyt, prostě nic, nada! Síly dochází rychle, a tak mi nezbývá nic jiného, než potupně slézt do výchozího bodu dolů. I když potupně, to je otázka, zda je lepší raději přiznat přecenění svých sil a relativně pohodlně slézt zpět nebo namachrovaně lítnout dolů bez kontroly pohybu... 
Po bezpečném návratu do výchozí pozice jsem znovu prohlédl mapku ferraty. Ale momentík! Tady něco nesedí. Na mapě je trasa vedene jinak než ve skutečnosti na skále. Ještě než jsem odjížděl, četl jsem nějaké informace, že ferrata je zavřená z důvodu havarijního stavu a až v květnu 2022 byla zpět zprovozněna a otevřena. Takže asi rekonstrukce, jen to někdo zapomněl zapsati do mapky dole pod ferratou. No nic. U nástupu na každou trasu je označení ferraty. Pečlivě se rozhlížím, kudy která trasa vede a nakonec tedy volím obtížnost B/C, která má sice náročnější začátek, prvních pár metrů, zbytek už mi přijde na pohodu. Více jsem se seknout nemohl. Prvních pár metrů je zřetelně mokrých a taky to podle toho klouže na všechny strany, nelze se nikde chytit. prakticky na každý možný záchyt používám odsedku a odpočívám dobrých 5-10 minut. Nějakým zázrakem jsem se dostal přes začátek a pokračuju vzhůru. Pomalu si přeju, abych už jel zase domů, i když je to dobrých 40 kiláků. Těsně před vrcholem mě ještě čeká pěkně uklouzaný komín, přes který se nějak doškrábu a tím tahle akce pro mě končí. 
Jsem neuvěřitelně unavený, ruce mám jak orangutan, špinavý jsem neuvěřitelně, rukavice vypadají jak v posledním tažení. Loučím se s Pepou a Zbyňkem a unaveným krokem se šinu zpět k autu. To zas byl nápad....

Takže poučení z toho výletu je jasné: Na mokrou skálu se neleze, klouže to hůř než na ledě a není se ani kde chytnout ani kde stoupnout...

Na mokrou ferratu se neleze!
Na mokrou ferratu se neleze!!
Na mokrou ferratu se neleze!!! Nikdy. Tečka

 Snooff

Pár fotek:

• Předchozí