03.11.2022 22:11

Asi tak druhý týden po sobě mě láká akce ENJOY teamu k lezení na umělé stěně SMÍCHOFF. Horolezectví mě baví a mám s tím spojeno mnoho zážitků z dětství. V Hřensku, Labské Pískovce jsme  s tátou vždycky lezli bez jakéhokoli jištění po pískovcových terasách. Až do dospělosti mi to nepřišlo nikdy jako špatný nápad a nejvíc mě bavily návraty zpět k - většinou - netrpělivě čekající mamce se sestrou. Táta se totiž bál slézt dolů, ježto se mu dělalo špatně z pohledu pod nohy, a tak vždycky našel nějakou cestu zpět oklikou kolem skály, kterou jsme slezli. Nezřídka jsme dělali čest svému příjmení, kdy jsme se doslova valili jako velký Balon? korytem plným listí, abysme dole vcelku normálně pokračovali ve výletu. Jak se na to všechno tvářila mamka, asi netřeba dalšího komentáře.

Tuhle vášeň pro hory jsem přetavil do lezení ferrat, což ale není lezení v pravém slova smyslu.Teď se naskytla možnost vyzkoušet si to naživo, s opravdovým jištěním, i když na umělém povrchu. Rozhodl jsem se to zkusit. Člověk, který to organizoval - říkejme mu třeba Radek - nebyl pro mě úplně neznámý, ježto jsem s ním už absolvoval několik věcí. Odhadovaný čas byl stanoven mezi 17. - 21. hodinou a mě to přišlo celkem dlouhé. V práci jsem tak zůstal o něco déle, alespoň si tak mohu napracovat nějaké hodiny navíc a v 16:00 startuju stříbrného bleska. Ježto ještě nutně musím koupit chleba a rázový utahovák v Kaufu, nabírám menší zpoždění. Jedu totiž z jednoho konce Prahy - Horních Počernic na druhý konec Prahy - Smíchov v nejhorší možný čas - odpolední špičce. Po infomování Radka o menším zpoždění dostávám instrukce, jak se vůbec dostat dovnitř. Je totiž potřeba se zaregistrovat na stránkách SMÍCHOFF a dát zálohu 200,- na klíček od skříňky (asi mají špatné zkušenosti, o ty peníze nepřijdete, na konci se odečtou od finální útraty). Po zaparkování auta se snažím najít vchod, ale vůbec netuším, kudy se mám dát. Juknu znovu do mobilu (ještěže v něm mám apku na mapy.cz) a tak jdu naslepo dle mapy. Všude kolem mě černočerná tma bez směrovek. Jdu dál za zářivým světlem (ne, není na konci tunelu :)), a tu je vchod do velké budovy. Konečně!

Je 17:25 a já se plynule zařazuji do fronty čítající 5 kousků včetně mé maličkosti. Fronta překvapivě ubývá i přesto, že tu je slyšet stejnou měrou čeština a angličtina. Po registraci a vypůjčení lezeček se dostávám nahoru do šatny. Bohužel hned první dveře jsou od šatny žen, a tak okamžitě po tomto zjištění dveře zavírám a mizim. Ještěže to nikdo ani nezpozoroval! Na druhý pokus volím druhé dveře, které mě zcela nepřekvapivě uvedou do šatny pánské. Místo u skříňky je tak úzké, že by se tu ani 2 Somálci snad nevyhnuli.. .:D Převléknu se v cuku-letu a jdu dolů do prostoru stěn. Přímo vprostřed je bar a kolem něho samé lezecké stěny od podlahy po strop. Dle popisu mají tyhle až 18 metrů a patří tak k nevyšším umělým stěnám v Praze. Pecka! Rozhlížím se kolem sebe - je tu celkem dost lidí, nicméně Radka nikde nevidím. Obejdu celý prostor a nikoho nenajdu. Sakra, kde můžou být? Jdu zpět na šatnu pro telefon. Správné dveře trefuji na první dobrou, aspoň že ta paměť slouží. Píšu Radkovi, že je nemohu najít, nicméně nikdo zpět neodpovídá (patrně asi lezou po stěně), a tak se znovu vydávám dolů do prostoru. Další 2 kolečka a opět nikde nikdo. No, kruci, to už není možné, přeci nejsem slepý! Začínám mít vztek (ach ta moje cholerická stránka) a nejraději bych to zabalil. Dávám třetí kolečko, a hele při samém konci je tu nový prostor, kde jsem předtím nebyl. Je to malá plošina, kam se vyjde po schodech, kde konečně! nacházím celou skupinu včetně Radka.

Jsou tu samí chlapi, některé znám z minulých akcí a s dalšími se seznamuju. Dál si mě hned bere do parády Radek. Vybírá základní obtížnost a ukazuje, jak se připnout na lano, jak mluvit s jističem a jde se na to. Stěna připomíná žebřík, a tak bez velkých obtíží lezu lehce nahoru. Při pohledu dolů pod sebe se mi protočí oči (a to nemám brýle!), ježto mi to přijde hrozně hluboké a to nejsem na stěně v plné výšce. Maso. Musím se pustit, natáhnout nohy a chytnou se rukama lana. Pud sebezáchovy mi říká cosi jiného, ale jdu do toho. V první vteřině začínám klesat a odrážím se od stěny - paráda, žaludek i hlava uklidněny! První výstup je za mnou a už se ohlížíme po obtížnějším výstupu. Volím 5-, dá se lehce orientovat podle barvy stupů a chytů a eventuelně si vypmoci i stupem jiné barvy, i když to není za celou dobu potřeba. Další výstup paráda a dolů jedu už jako výtahem, s příjemným pocitem "houpnutí". Následuje pauza na vydechnutí a je tu další výstup. Se vzrůstající obtížnosti, zpomaluji svůj postup vzhůru, nicméně pořád to nějak lze. Po třetím výstupu měníme prostor a otevíráme dveře do dalšího prostoru. Tak tady bych je teda fakt nikdy ani nenašel! V úplně posledním koutě je doslova uklizeno několik lezeckých stěn - 2 s automatickým navijákem. Další výstup je patrně dneska nejnáročnější, ježto uprostřed výstupu netuším, kudy dále. Po chvilce přemítání a zhodnocení situace nacházím východisko a jsem nahoře, dobrý zápřah! Následuje výměna lidí a k nám se přidává jediná dnešní ozdoba týmu. Dávám si pauzu a koukám na ostatní. Snažím se odkoukat, jak lezou, případně předvídat jejich těžkosti při výstupu.

Vzhledem k výměně lidí se přesouváme na bar, kde si dáme lehkou svačinu, abychom nabrali síly na další výstupy. Po občerstvení míříme ke stěně, kterou jsem lezl na začátku a Radek mi ukazuje základy lezení na přpravené stěně. Je to sice hodně jednoduché, ale chce to cvik a praxi. Nakonec se mi podaří i to spouštění - je to celkem paráda, dělat někomu jističe! Po tomhle úvodním kole jištění se vracíme zpět do nejvzdálenějšího rohu a já pokukuju po automatickém navijáku. Radek mi dá pár informací a už se hrnu to vyzkoušet. Vylezl jsem cca 3 metry od podlahy a zkouším se pustit. Jde to dost z těžka - jedna se nechci pustit stěny a jednak netuším, co to udělá... Pouštím se a naviják mě spoustí dolů - divný pocit. Znovu lezu nahoru, tentokrát plný výstup k navijáku. Nahoře už není moc sil na přemýšlení o spadnutí, a tak se prostě pouštím... Je to takové kostrbaté, ale naviják mě bezpečně spouští dolů. Dávám si pauzu a po dalších 2-3 výstupech už je naviják mým přítelem, i když je to pořád dost podivné se prostě nahoře pustit na volno...

Posledním kouskem téhle akce byl přesun na Boulder stěnu k totálnímu vyčerpání sil. Pár pokusů a už celkem citelně zjišťuju, že prostě už dál nemohu, resp. že každým dalším pokusem už jen riskuju buď přetrénování anebo rovnou úraz. Při pohledu na hodinky je to naprosto jasné - je totiž 21:15 a Radek hlásí překonání rekordu trvání akce. Balíme to a pomalu se rozcházíme a rozjíždíme do domovů. Akce byla naprosto super i přes počáteční obtíže a určitě nebyla má poslední!

Druhý den byl problém cokoli si ukrojit, člověk by neřekl, k čemu se vlastně používá předloktí... :)

Jeronýmo

• Předchozí
• Další